Ukázka z knihy:

 

Extrémy

 

Každý občas přirovná svůj život k houpačce. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Důležité je, abychom nebyli extrémně dole nebo extrémně nahoře. Zlatý standardní střed je fajn…ale pro někoho nuda. Já patřím mezi ty, které by si na chvíli zlatý střed doslova užily. V poslední době střídám extrém za extrémem – co se života týče, vztahů týče, práce týče. Kdybych tady psala o práci, mohla bych pár lenivých čitatelů odradit hned úvodem, proto pracovní extrémy nechám na jindy. O zbabraných vztazích a veselém životě se čte přece o něco lépe.

 

Tříhodinový vztah, o kterém jsem psala minule, vychladl. Tedy u mě. Začala jsem být náročnější, sobečtější, ale marné volání do nebes. Tahle bariéra se zlomit nedala. Prostě extrém, kdy jsem se s milým viděla pouze 3 hodiny v měsíci, nevydržel. Plyne z toho ponaučení, že workholika příště už ne – ani omylem.

 

Ale mám jednu historku z minulosti k dobru. Čekala jsem na chvíli, až ji budu moci zpřístupnit cizím očím a uším – tedy až budu probírat téma k tomu vhodné. Myslím, že extrémy jsou moc vhodnou příležitostí.

 

Ještě v době mého skvělého manželství, kdy jsem tvrdila, že bych nevěru řešila kulantně, připravil mi osud jednu velmi zvláštní chvilku. Tím kulantním řešením mělo být „přidám se, aby viděli, že jsem lepší“. Hrdinský výrok. Nesplnitelný.

 

Měla jsem odjet na služební cestu, ale nakonec z toho sešlo a mně nepřišlo důležité manželovi sdělovat, že nikam nejedu. Měla jsem za to, že v manželství se především sděluje, že někam jedu. Ale když zůstanu z nějakého důvodu doma, je to v pořádku. Čekala jsem s obědem, až mi přijde choť z práce domů, ale on nikde. Naštěstí v době mobilů můžu vymačkat číslo a zeptat se na důvod jeho zdržení. Hlasová schránka. K večeru jsem začínala mít vztek, strach a tak jsem poslala sms: „KDE JSI?“ Za nedlouho mi přišla odpověď: „PROMIŇ, MILÁČKU, BYL JSEM Z PRÁCE UNAVENÝ, USNUL JSEM DOMA. NECHALA JSI V LEDNIČCE NĚCO K JÍDLU?“ Začala jsem uvažovat, kde má muž, který mě oslovuje miláčku, domov, když v tom našem společném jsem na něho čekala s obědem.

 

Měla jsem teď v ruce zbraně, které jsem nechtěla vystřílet hned z kraje a tak jsem naštvaná zalezla do dětského pokoje nahoru na poschoďovou postel. Děti byly v té době u babičky. Byla už tma, pomalu půlnoc a já koukala do stropu a čekala, až mi manžel přijde domů. Hlavou se mi honilo, že je určitě někde v hospodě a přijde značně podnapilý, tak je dobře, když mě v ložnici nenajde a zůstanu spát tady u dětí v posteli. Vyhnu se alespoň konfliktu, který by mohl nastat.

 

Pomalu jsem začala usínat a náhle slyším hlasy z vedlejšího pokoje. Ženský smích střídal medový hlas mého chotě. Ležela jsem nehybná, totálně dřevěná a zmocňoval mě pocit návalu vzteku, lítosti a tak jsem si jen říkala „Kačko, dýchej….nebudeš přece za hysterku“. V tom se otevřely dveře do dětského pokoje a naštěstí nikdo nerozsvítil. Ležela jsem stále mlčky na horní posteli a krve by se ve mně nedořezal. Jen na zdi jsem viděla v odrazu pouličních lamp siluety muže a ženy, jak ji pomalu svléká, líbá a pokládá do postele dolů. Ještě, že nehodlal zprznit naši svatou postel manželskou.

 

No jak to mohlo dopadnout…..? Počala jsem zkoumání a srovnávání: Se mnou moc nevydrží…a hle, s ní taky ne. To je dobrý, to si ho dlouho nenechá. Se mnou ihned usíná…..jejda, s ní ne! Vstal a koukal nehybně z okna. Že by svědomí? Žena se ho zeptala „kam jdeš?“ a on neodpověděl. To byla chvilka pro mě: „Neslyšel jsi, že se Tě slečna ptá, kam jdeš, když ještě není u konce?“ Rozsvítil a nevěřil vlastním očím. Teď by se zase krve nedořezal v něm. Čekala jsem otázku typu „co tady děláš?“, ale odpověděla jsem si sama: „já tady bydlím, ale Ty už ne“. Pak se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem si, že tak jednoduché jim to neudělám. Přišla mi ta situace totiž ve finále velmi komická. Slezla jsem z horní postele dolů a požádala jsem slečnu, aby nám uvařila kafe. Představte si, že věděla, kde ho máme!

 

Bylo ticho, nikdo se neodvážil nic říct. Jen já jsem se stále přiblble smála. Došlo mi, že po této nové extrémní situaci nikdo nemáme šanci usnout, tak jsem vytáhla člověče nezlob se a hráli jsme až do rána. Všichni jsme se odvázali, odlehčila se situace a padaly komunikační perly typu „jdi do domečku, ne tohle je můj domeček, ty bydlíš jinde, vyhodila jsem tě dvakrát a vyhodím tě potřetí….“. Ráno jsem já odvezla slečnu domů a říkala jsem jí, že jí od srdce nepřeji, aby se někdy ocitla v posteli se svým mužem a jeho milenkou. Ona se jen usmála a řekla: „jste mnohem lepší než já i on“. Takže ve finále se splnilo to, co jsem vždy kulantně o nevěře prohlásila „že budu lepší než oni“. Nepřidala jsem se však.